(Mystery)
Venku se začalo pomalu stmívat, naší malou vesnicí se linula letní vůně, a já se procházela okolo našeho rybníka. V batohu jsem měla několik pastelových barev a skicový papír. Sedla jsem si na stráň a pomalu začala vybalovat pečlivě vybírané "nářadí" na malovaní. Do kreslení jsem se tak zabrala, že jsem ani nevnímala, že už na to pomalu nevidím. Když jsem na to už ale vůbec neviděla, chystala jsem se k odchodu. Ten den se u nás konala taková ta "vesnická zábava" a já neměla chuť potkávat všechny ty puberťáky, kteří se hrnou za hromadami alkoholu, a tak jsem to vzala oklikou přes les. Byla sice tma jako v pytli, ale já si na cestu svítila mobilem. Když jsem se blížila ke konci lesní stezky, tak sem sebou švihla na zem, musela jsem zakopnout o nějaký vyčnívající kámen, nebo tak, bolelo to teda pořádně. Když jsem se sebrala ze země, začala jsem počítat škody na oblečení a na těle. Mikinu jsem měla jenom trochu zašpiněnou, ale kalhoty se mi při pádu roztrhli v úrovní kolen na půl. Myslela jsem, že mě omejou. Úplně nové kalhoty, a já si je takhle pitomě zničím. Po tom menším škobrtnutí jsem došla bez sebemenší újmy domů. Vyčistila jsem tu zašpiněnou mikinu, kalhoty hodila na židli, snad se budou ještě na něco hodit, a šla se umýt. Sundávala jsem ze sebe všechny náramky, řetízky, prstýnky a všimla jsem si, že mi chybí jeden z právě zmiňovaných prstýnků, kdyby to byl prsten za pár šupů, tak nad tím mávnu rukou, ale tenhle prstýnek jsem dostala, od jednoho starého pána, když jsem malovala dění v našem malém parčíku. V té době jsem s malováním úplně začínala a myslela si, že jsem v tom naprosto nemožná. V parku stála banda vesnických kluků, asi o rok, dva starších než jsem já. Nejdřív si mě vůbec nevšímali, pak se najednou jejich zájem stočil ke mně, a já myslela že se propadnu do země. Jeden z nich (mimochodem byl moc krásnej) mi vytrhnul z ruky skicák a začal můj výtvor trhat na malé kousky. V tu chvíli mi bylo do breku, už, už jsem měla na krajíčku, když v tom na ty kluky kdosi zakřičel a oni se rozutekli raz dva. Ten někdo, byl obtloustlý dědula s prošedivělým vousem a vysokým čelem. Přistoupil k hromadě roztrhaného skicového papíru a začal jej skládat dohromady, když všechno bylo na svém místě, podíval se mi do očí a pak se zahleděl zpět do papíru. Po docela dlouhé chvíli ke mně přistoupil blíž, zvedl moji ruku, která mi ležela v klíně a vytáhl z kapsy právě ten prstýnek, který jsem ztratila v lese. Nasadil jej na ni a hlubokým hlasem mi řekl: " Krásné dílo mistra chválí, a já věřím, že tebe bude chválit na každém kroku. Neboj se kritiky, i ta špatná je k něčemu dobrá, vezmi si z ní ponaučení a maluj dál. Nikdy nepřestávej malovat, byla by škoda, aby tvůj talent zůstal světu utajen. Ten prstýnek jsem ti dal proto, že věřím v tvoje obrázky, tvůj talent a v tvoji duši. Nenech si zkazit svoje plány do budoucna, protože vím, že budou velkolepé." Byla jsem z toho co mi řekl úplně v šoku a tak jsem mu ani nestihla poděkovat, protože dřív než jsem se vzpamatovala, zbyla po něm jenom vůně vanilkového tabáku, který si capal do svojí krásně zdobené fajfky. Od té doby jsem nikdy ani na moment nezapochybovala o tom, že je moje snažení ztráta času. Věřila jsem tomu staříkovi každé slovo, i když je to už dva roky co uběhly od našeho setkání, pamatuji si jeho každé slovo a každý jeho pohyb. Druhý den jsem se vydala na to místo, kde jsem upadla na zem. Hledala jsem ten prsten asi půl dne, prohledala každý centimetr půdy, ale po prstýnku, nebyla ani památka. Pomalu jsem se vracela domů, ale ještě předtím jsem se šla podívat do toho parčíku, sedla si na stejnou lavičku jako tenkrát, vytáhla skicový papír a začala malovat. Nevšimla jsem si, že na stejném místě jako před dvěma lety sedí stejná partička kluků, kteří mi nadávali a roztrhali moje dílko. Soustředila jsem se na malování natolik, že jsem si nevšimla, jak se ke mně blíží ta parta místních frajerů. Jako tenkrát mi ten hezkej kluk roztrhal skic, a jako tenkrát je při tom vyrušil obtloustlý děda, za kterým se linula vůně vanilky. Vůbec jsem nechápala co se to děje. Mlčky jsem pozorovala dění okolo mě, snad jsem chtěla rozpoznat jakoukoli odlišnost mezi těmi to dvěma událostmi. Všechno bylo na chlup stejné, stařík mi nasadil úplně ten stejný prsten jako jsem ztratila v lese, pověděl mi ty samá moudra jako před dvěma lety a stejnou cestou odešel. V parku jsem seděla ještě několik hodin potom. Vzpamatovávala se z toho divného, strašidelného a zároveň fascinujícího zážitku. Co to všechno mělo znamenat? Byla to jenom náhoda, nebo jsem neměla v osudu života předepsáno, že ztratím ten darovaný prsten? A kdo je ten stařík? Je to jenom člověk? Nebo je to výplod mojí fantazie? To se asi nikdy nedovím. Doufám, že prstýnek už nikdy neztratím, doufám, že toho kouzelného dědečka už nikdy nepotkám